Všude zuří revoluce a já ležím v kavárně a pozoruji program National Geographic, kde se právě páří sloni, čas na kávu. Tato jediná kavárna je v těchto těžkých dobách, schopná sehnat cukr do kávy, ale myslím, že v případě mé kávy, jsem to s cukrem trochu přehnal. Úplně cítím, jak se mi v žaludku zpětně tvoří původně použité cukrové kostky a staví se na dně jedna vedle druhé. Když naplní jednu řadu, s klidem si zmizí, aniž by brali v úvahu, že jsem za ně zaplatil. Na obrazovce se nyní páří jiný živočišný druh, čas objednat si moučník. Zavolám tedy číšnici, které však chvíli trvá, než dorazí, neboť dnes chodí jen po černých dlaždicích, kterých je podstatně méně než dlaždic v jiných barvách. „Jako vždycky?“ zeptá se, když dorazí ke stolu, pod kterým ležím a nakloní se tak, že zmizí ve svém vlastním výstřihu. „To už je tento týden pátá!“ křičí majitel kavárny od stolu štamgastů. „Vždycky je varuji, ale oni dbají jen na výši svých dýšek a nikoliv na hloubku svých výstřihů, což je vždy v přímé úměře mezi sebou a už na škole by je měli naučit, jak tyto dva parametry správně vyvážit.“ K čemuž nebylo co dodat a proto jsem se kouknul na televizi, kde právě souložili opice, čas jít na toaletu. Cestu na WC jsem si naplánoval hned, jak jsem otevřel dveře, neboť dneska jsem se rozhodl jít netradičně po dlaždicích purpurových, které jsou po celé místnosti pouhé dvě a já si nepamatoval kde. Toalety byly zcela prosty věcí, které dělají z toalet toalety. A vůbec celý koncept těchto prostor, viděl designera snad jen z rychlíku. V místnosti byly jen dvě mušle a tři kabinky, z jejichž tvaru nedokážu usoudit, k čemu se asi používají. No, budu muset tyto nedostatky napsat do knihy přání a díkůvzdání, kterou jsem zahlédl u vchodu. Po návratu z toalet televizi znásilňovali revolucionáři, čas odejít.
