Petr stál ve všemi opuštěné místnosti a pozoroval hodiny, které nemilosrdně tikaly už dlouhá léta pozpátku. Kiť-kať znělo prostorem a zvuk se vždy poodrážel od stěn a postupně umlkl. Strop byl pokrytý pavučinami a podlaha tu samozřejmě nebyla. Petr udělal dva kroky a zakřičel „Je tu někdo?“ ale odpovědi se mu nedostalo. Zkusil to ještě několikrát, než ho to přestalo bavit a šel se raději nasvačit. Jídlo mu padalo z díry ve stěně vždy kolem lůp íteřt. Jídlo musel vždy včas zachytit, neboť vzhledem k absenci podlahy by jídlo spadlo neznámo kam. Ve volných chvílích Petr přemýšlel o smyslu bytí a občas se mu pozdávalo, že už to skoro má vymyšlené, ale pak raději rychle od této myšlenky upustil, neboť se nechtěl připravit o možnost přemýšlení o tak vznosné myšlence. Místnost byla velká zhruba jako jiná místnost též velikosti a její rohy měli neskutečně pravé úhly. Občas když bylo venku pěkné počasí, tak se Petrovi zdálo, že snad vidí západ slunce skrz pavučiny, ale setřít je, si nedovolil. Abychom jeho nájemcům úplně nekřivdili, občas mu tu hrála i kakofonní hudba, skrze bakelitové odpadní trubky, chytře zabetonované do obvodových zdí. Petr si nestěžoval, měl střechu nad hlavou a jídlo. Živil se vkládáním výbušnin do obálek a jejich následným zalepováním, práce to byla vskutku inspirující a záviděníhodná, ale nikdy se jí nikde nechlubil. Dnes večer trochu oslavoval a tak si otevřel rohlíkový šnaps a začal popíjet. Když dopil láhev, řekl si jen tak mimoděk pro sebe „Tady se nedá žít!“ a měl pravdu.